Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí

Ahoj!

Ještě na podzim jsem si říkal, co budu dělat, až udeří mrazy. Jak to půjde? Dnes říkám - jde to! Mírné tempo umožní klidný nádech nosem i v minus deseti. Jediné, co trochu narušuje standard přesunu po jinak suchém podloží, je ledovka. I na tu jsem vyzrál - znovu-objevil jsem něco jako medvědí chůzi, kolena mírně pokrčená, chodidla dále od sebe, než obvykle, níže položené těžiště středu těla, dojde k celkové lepší stabilitě. Při tomto způsobu chůze je pak více namáhán přímý přední sval stehenní - opravte mě někdo prosím, pokud se pletu.

A teď k názvu dnešního příspěvku: není to tak, že kdo začne chodit pozdě, tak si škodí, naopak, u chůze není nikdy pozdě...

- jako dítě jsem vstávával brzo ráno, dříve než všichni ostatní. Docela dobře si pamatuji, jak jsem bloumal přítmím bytu, ve kterém ještě všichni spí a netrpělivě čekal, až se začne něco dít. Většinou jsem čekal docela dlouho. Jako i jiné skvělé věci, které jsem jako dítě uměl, jsem i tuto časem zapomněl a v dospělosti jsem se ji musel znovu učit. Obecně platilo, že čím více člověk ponocoval, tím hůře se ráno vstávalo.

S brzkým vstáváním mi pomohla má dcera, která už od narození, zcela přirozeně procitala v 5 ráno, skoro přesně s rozedněním - až po čase jsem pochopil, jak geniální a jednoduché to je a jak skvělý příspěvek k zdravějšímu žití to přináší. Učím se od nemluvněte - podobně jako ono, neponocuji a brzy ráno vstávám.

A kdo ráno brzo vstane s východem slunce, může od začátku (do konce) koukat na tu krásu, která kolem nás je. Jen zrána, když se slunce dere na obzor, člověk může uvidět nezaměnitelné scény, obzvlášť tady na severu v Ostravě. Později už je slunce ostré, kontrast není tak velký a uchvácení ze scenérie může opadnout.

A proto vám občas ukážu co vidím, když jdu. Jen, že fotka nikdy nemůže úplně vypovědět vše co vidíme, přece jen máme v hlavách o hodně namakanější přístroje, než nosíme po kapsách...

Pohled z lávky u Karoliny dnes v 8:13

Tady se přiznám, že jsem trochu upravil oblohu...