Když jdu ranní Ostravou, v dálce slyším hluk aut a nad hlavou mi letí letadla, když zavřu oči, vidím vás tam všechny, ale když je otevřu a otočím se, není nikde nikdo. A přece mám pocit, že nejdu sám. Míjím pobledlé tváře lidí, kteří postávají a mrznou na autobusové zastávce, vidím z vyblitého světla zelené, smutné obličeje lidi v tramvajích, které mají přednost a tak mám čas a musím tomu přihlížet. Přeji si někdy abych nemusel jít sám, ale nakonec to nevadí.
Chodec není středem pozornosti, tak jako funkčně oblečený běžec. Může být nenápadný, ale přesto efektivní v tom co dělá - v chůzi. Není třeba nordických holí a drahého vybavení, jediné, co je dobré mít, jsou vlastní nohy. Chodím rád a chodím každý den někde mezi 7-10 km. Občas si vyskočím na patník, občas se po cestě zhoupnu na nějakém rantlu, abych se protáhl. Chůze je jako hra, při které mám čas hodně přemýšlet, čas urovnat si myšlenky, čas ujasnit si znovu a znovu priority, čas ujasnit si postoje a vztahy k ostatním lidem v mém životě.
Kdysi jsem chůzi považoval za něco otravného, zbytečného a možná tak dobrého pro staré lidi, kteří už sami nic jiného dělat nemůžou. Člověk bývá pošetilý, namyšlený a občas říká a dělá hloupé věci. Dnes doporučuji chůzi každému na potkání. Je třeba být citlivý, lidi mnohokrát na chůzi reagují podobně, jako já před časem. Nedávno mi kamarád poslal odkaz na tento skvělý web, kde se chůzi věnují podrobně, zčásti také z lékařského hlediska.
Chůze je jednoznačně jedním z největších obohacení v mém životě. Právě ta relativní pomalost způsobuje mnohem intenzivnější vnímání okolí, ale i sebe sama. V době moderní techniky je možné se podělit s nádherou kolem nás - níže je fotka ze včerejšího rána... Věřím, že každý může každý den chodit oněch 40 minut souvisle, nebo 4 kilometry, nebo 6000 kroků. A věřte, že to stojí opravdu za to!
Žádné komentáře:
Okomentovat