Oplachování je matka moudrosti

Ahoj!

Milí chodci, důchodci i lenochodi. Zatímco lyžaři a jiní prkénkáři bezmocně přihlížejí přirozenému úbytku sněhové pokrývky v důsledku teplotního růstu a bohaté dešťové nadílky - na leden poněkud nezvyklé - chodcům, chodkyním a chodčatům začínají pomalu ale jistě opravdové chodecké hody.

Poslední hromada sněhu v Ostravě v DOV, vypadá trochu smutně

Ledovka je z 99% pryč, ostatně při 5 stupních pana Celsia není se čemu divit a tak má městský chodec radost, že se nemusí viklat medvědí chůzí, nebo tučňáčím hupem. S takto vysokou teplotou souvisí i to, že již není třeba se navlékat jako cibule. Dnes jsem i při lehce pomalé chůzi řádně provlhl. Naštěstí máme v práci sprchu a napříště se zbrojím pouze mikinou, šustkou a vážně zvažuji vyhrabaní kraťasů z šuplíku, protože mám pocit, že jaro už je tady.

Občas na procházce potkávám divné věci, třeba stíhačky.

Od chůze jsem se elegantně dostal k dalšímu tématu a tím je otužování. Mnozí rádcové radí začínat na jaře, budu se tedy tomuto tématu věnovat až s výpukem prvních pupenů. I tak, doporučuji po teplé sprše otužit proudem ledové vody alespoň chodidla, předloktí a zápěstí. V čem je otužování dobré a jak s ním začít tedy rozeberu v některém z příštích příspěvků.

Nezapomeňte si přibalit deštník, nebo pláštěnku a na nohy boty, které nepromoknou.

Sněhu zmar - chůzi zdar!

Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí

Ahoj!

Ještě na podzim jsem si říkal, co budu dělat, až udeří mrazy. Jak to půjde? Dnes říkám - jde to! Mírné tempo umožní klidný nádech nosem i v minus deseti. Jediné, co trochu narušuje standard přesunu po jinak suchém podloží, je ledovka. I na tu jsem vyzrál - znovu-objevil jsem něco jako medvědí chůzi, kolena mírně pokrčená, chodidla dále od sebe, než obvykle, níže položené těžiště středu těla, dojde k celkové lepší stabilitě. Při tomto způsobu chůze je pak více namáhán přímý přední sval stehenní - opravte mě někdo prosím, pokud se pletu.

A teď k názvu dnešního příspěvku: není to tak, že kdo začne chodit pozdě, tak si škodí, naopak, u chůze není nikdy pozdě...

- jako dítě jsem vstávával brzo ráno, dříve než všichni ostatní. Docela dobře si pamatuji, jak jsem bloumal přítmím bytu, ve kterém ještě všichni spí a netrpělivě čekal, až se začne něco dít. Většinou jsem čekal docela dlouho. Jako i jiné skvělé věci, které jsem jako dítě uměl, jsem i tuto časem zapomněl a v dospělosti jsem se ji musel znovu učit. Obecně platilo, že čím více člověk ponocoval, tím hůře se ráno vstávalo.

S brzkým vstáváním mi pomohla má dcera, která už od narození, zcela přirozeně procitala v 5 ráno, skoro přesně s rozedněním - až po čase jsem pochopil, jak geniální a jednoduché to je a jak skvělý příspěvek k zdravějšímu žití to přináší. Učím se od nemluvněte - podobně jako ono, neponocuji a brzy ráno vstávám.

A kdo ráno brzo vstane s východem slunce, může od začátku (do konce) koukat na tu krásu, která kolem nás je. Jen zrána, když se slunce dere na obzor, člověk může uvidět nezaměnitelné scény, obzvlášť tady na severu v Ostravě. Později už je slunce ostré, kontrast není tak velký a uchvácení ze scenérie může opadnout.

A proto vám občas ukážu co vidím, když jdu. Jen, že fotka nikdy nemůže úplně vypovědět vše co vidíme, přece jen máme v hlavách o hodně namakanější přístroje, než nosíme po kapsách...

Pohled z lávky u Karoliny dnes v 8:13

Tady se přiznám, že jsem trochu upravil oblohu...

Jak jsem začal a jak začít?

Ahoj!

Jak jsem začal? Zdá se, že chůze je po sání, nejpřirozenějším pohybem savců. Po narození je třeba co nejrychleji dojít k cecíku a napít se mléka. Malé lidské mládě to má s chůzí trochu složitější a než začne chodit, prochází různými fázemi pohybů od převalování, lezení po čtyřech až po samotnou chůzi. Ovšem vrozená touha po chůzi je očividná a jiskra v oku chodícího dítěte je toho zářným důkazem. 

U mě to bylo asi podobné, i když, přiznám se, úplně přesně si rané počátky nepamatuji. Od šesti let jsem začal chodit do školy, kde jsem byl přinucen trpět vsedě na pryčnách školních židlí - tato muka jsem jako dítě snášel až do dospělosti. K dobru mi byl přičten fakt, že nás tatík s mamkou brali na všelijaké výlety na hory, takže pohybu jsme se sestrou jako děti měli docela dost. Navíc jsme vyrůstali v době bez tzv. moderních výdobytků a digitální revoluce byla u nás ještě v plenkách. Místo matlání po tabletu jsme využili každé příležitosti, abychom mohli být venku.

Po pubertě u mě nastalo téměř dokonalé pohybové vakuum trvající přes dvacet let a pravidelnou chůzi jsem zcela vynechal. Vše se změnilo prvního května roku 2015, když jsem střízlivěl z ne zrovna pěkné opice. Bylo mi 35.

Na druhý den mě nenapadalo nic lepšího, než si obout boty a vyrazit ven. Prostě jsem jen šel šel a šel a když jsem se vrátil, měl jsem za sebou přes 20km v nohách. Doma jsem padl únavou do postele. Od té doby jsem začal chodit skoro každý den.

V začátcích jsem ve dnech, kdy jsem mohl odpočívat ještě navíc běhával - nicméně od běhání jsem upustil. Dnes si občas jen tak hodím sprint - pro udržení kondice je pro mě chůze téměř ideální. Na běh jsem se musel složitě připravovat a hlavně složitě spravovat po běhu - vyčerpané tělo potřebuje doplnit ztracenou energii a měl jsem pocit, že ty výkyvy mi spíše ubližují, než pomáhají.

Jak tedy začít s praktickou chůzí? Začněte hned! :-) Když jsem začínal chodit do práce, nějakou větší část trasy jsem ujel tramvají a zbytek došel. Tedy ze začátku jsem každý den docházel plus minus 3 km a tuto vzdálenost jsem postupně zvětšoval až na dnešních 7-8 km (cestou do práce). Cesta mi zabere lehce přes hodinu.

Časem a praxí jsem vychytal začátečnické chyby. Snažil jsem se tehdy chodit co nejrychleji, na čas - jen to vedlo k dočasnému zklamání - chůze není o překonávání osobních rekordů a nedá se tedy srovnat s během. Chodím tak, abych se příliš nezadýchal a do práce došel v použitelném stavu.

Páni doktoři Linhart s Hugem doporučují pohyb v 50-60% srdečního maxima - více zde. Zrovna včera jsem si tep jen tak z hecu přeměřil a řekl bych, že se vejdu. Zajímavé je, že s narůstající vzdáleností se má tepová frekvence mírně snižuje.

Co bych vám doporučil? Koukněte do mapy a vyrazte. Pokud víte kam chcete jít, je to pro vás plus, pokud ne, tím lépe :-) Pokud se vám to zdá daleko, přibližte se třeba na 2-3 km tramvají, busem a dále jděte pěšky. 4 km pěšky v kuse jsou ideální. Nasaďte mírné tempo - z praxe přibližně 5-6 km/h. Pokud máte chytrý telefon (hodinky), můžete si měřit trasy a mít tak přehled o aktivitách. Na výběr je řada skvělých aplikací, já používám Endomondo a jsem spokojen. 

Zcela zodpovědně zde říkám, že praktická chůze je téměř ideálním pohybem pro většinu lidí a ideálním základem pro provozování dalších fyzických i duševních aktivit.

Chodím pěšky

Ahoj!

Když jdu ranní Ostravou, v dálce slyším hluk aut a nad hlavou mi letí letadla, když zavřu oči, vidím vás tam všechny, ale když je otevřu a otočím se, není nikde nikdo. A přece mám pocit, že nejdu sám. Míjím pobledlé tváře lidí, kteří postávají a mrznou na autobusové zastávce, vidím z vyblitého světla zelené, smutné obličeje lidi v tramvajích, které mají přednost a tak mám čas a musím tomu přihlížet. Přeji si někdy abych nemusel jít sám, ale nakonec to nevadí.

Chodec není středem pozornosti, tak jako funkčně oblečený běžec. Může být nenápadný, ale přesto efektivní v tom co dělá - v chůzi. Není třeba nordických holí a drahého vybavení, jediné, co je dobré mít, jsou vlastní nohy. Chodím rád a chodím každý den někde mezi 7-10 km. Občas si vyskočím na patník, občas se po cestě zhoupnu na nějakém rantlu, abych se protáhl. Chůze je jako hra, při které mám čas hodně přemýšlet, čas urovnat si myšlenky, čas ujasnit si znovu a znovu priority, čas ujasnit si postoje a vztahy k ostatním lidem v mém životě. 

Kdysi jsem chůzi považoval za něco otravného, zbytečného a možná tak dobrého pro staré lidi, kteří už sami nic jiného dělat nemůžou. Člověk bývá pošetilý, namyšlený a občas říká a dělá hloupé věci. Dnes doporučuji chůzi každému na potkání. Je třeba být citlivý, lidi mnohokrát na chůzi reagují podobně, jako já před časem. Nedávno mi kamarád poslal odkaz na tento skvělý web, kde se chůzi věnují podrobně, zčásti také z lékařského hlediska.

Chůze je jednoznačně jedním z největších obohacení v mém životě. Právě ta relativní pomalost způsobuje mnohem intenzivnější vnímání okolí, ale i sebe sama. V době moderní techniky je možné se podělit s nádherou kolem nás - níže je fotka ze včerejšího rána... Věřím, že každý může každý den chodit oněch 40 minut souvisle, nebo 4 kilometry, nebo 6000 kroků. A věřte, že to stojí opravdu za to!